MO ČSSD Bojkovice
Osobnosti Sociální demokracie |
|
28.07.2009 -
Osobnosti Sociální demokracie - autor Jiří Malínský Antonín Hampl, 12. 4. 1875 Jaroměř – 17. 5. 1942 Berlín, politik a odborový předák. Vyučil se strojníkem; později absolvoval státní průmyslovou školu v Praze. Od mládí činný v odborech a sociálně demokratické straně, od roku 1910 tajemník Svazu kovodělníků, kde plně rozvinul své mimořádné organizační schopnosti a získal značnou autoritu mezi dělnictvem. 1918-38 člen představenstva, 1924-38 předseda Čs. sociálně demokratické strany dělnické; současně předseda Ústřední sociální pojišťovny. Od července 1918 člen Národního výboru čs; 1918-20 člen Revolučního národního shromáždění, 1920-39 poslanec Národního shromáždění; 1919-20 ministr veřejných prací. Roku 1920 měl významný podíl na vypracování a přijetí zákona o účasti zaměstnanců v hornictví na správě dolů a jejich podílu na zisku a zákona o závodních a revírních radách v hornictví. Od začátku 20. let byl politickým vůdcem sociálně demokratické strany a zasloužil se o její konsolidaci po rozkolu 1919-21 a odchodu levého křídla. Ve 20. a 30. letech se aktivně podílel na koaliční spolupráci socialistických a občanských stran a patřil k nejvlivnějším čs. politikům; v době světové hospodářské krize navrhoval řadu kroků ke zmírnění nezaměstnanosti, účinnější státní zásahy v sociální oblasti a rozšíření státní investiční činnosti (své návrhy shrnul v publikaci Z krize ven, spolu s J. Bělinou, 1935). Významný politický vliv si udržel i za pomnichovské republiky (1938-39), kdy stál v čele Národní strany práce; v listopadu 1938 patřil k iniciátorům kandidatury dr. Emila Háchy na úřad prezidenta ČSR. Na začátku nacistické okupace navázal spojení s domácím odbojem a byl prostředníkem mezi rezistencí a protektorátní státní reprezentací. 1. 9. 1939 poprvé zatčen gestapem, ale po čtrnácti dnech na intervenci protektorátní vlády propuštěn. Podruhé zatčen 6. 5. 1941 společně s dalšími sociálně demokratickými osobnostmi; po několikatýdenním věznění na Pankráci odvlečen do věznice Moabit v Berlíně, kde zahymul.
Karpíšková Božena (Betty), 14. 6. 1881 Žižkov (Praha) – 31. 10. 1942 Osvětim (Polsko), novinářka, politička, sociální pracovnice. 1919-21 redaktorka, 1921-38 šéfredaktorka sociálně demokratického časopisu Ženské noviny. 1920-38 členka ústředního výkonného výboru a představenstva Čs. sociálně demokratické strany dělnické, 1927-38 místopředsedkyně strany. 1920-29 poslankyně, 1929-39 senátorka Národního shromáždění; členka Národní rady československé. Vůdčí představitelka a mluvčí čs. sociálně demokratických žen v meziválečném období. Na parlamentní půdě se exponovala především v sociálně politické oblasti; prosazovala hospodářskou rovnoprávnost žen, matek a dětí. Ve své publicistické práci usilovala o politickou osvětu svých čtenářek a popularizaci demokratického socialismu v jejich řadách (kniha Žena a socialismus). Čs. sociální demokracii zastupovala též v Mezinárodním výboru žen při Socialistické dělnické internacionále (Socialistické internacionále žen), kde zastávala vedoucí funkce (1936-38 předsedkyně), a byla dopisující členkou Mezinárodního úřadu práce. Za německé okupace udržovala kontakty s domácím odbojem a účastnila se tajných politických porad někdejších vedoucích činitelů sociálně demokratické strany. 6. 5. 1941 byla v rámci rozsáhlé represivní akce proti reprezentaci české sociální demokracie zatčena gestapem, jež se od ní marně snažilo získat informace o ukrytém majetku a finančních fondech její strany. Na podzim 1942 byla poslána do vyhlazovacího koncentračního tábora v Osvětimi, kde záhy po příchodu zahynula v plynové komoře.
Další velkým mrtvým naší strany je jeden z jejích nejlepších řečníků a právníků a současně mužů 28. října dr. František Soukup. Zemřel po dlouhém utrpení ve Státním sanatoriu na rozedmu srdce a plic, které mu byly přivoděny mučením na gestapu. Vysoký, statný muž vážil v okamžicíéch svého skonu kolem 45 kg, tj. srovnatelně s vězni nejtěžších koncentračních táborů Třetí říše.
Zastupoval ČSSDSD po dlouhá desetiletí v II. internacionále, kde byl dlouholetým členem jejího nejužšího vedení. Náležel k nejbližším spolupracovníkům obou prezidentů - TGM i EB. Posléze patřil i k těm, kdo spoluzabránili dalšímu postupu šmeralovského komunistického rozlomu 1919-1920 spolupodáním určovací žaloby na majetek Lidového domu a přilehlé parcely. Z jeho skvělých vystoupení zůstávají v živé paměti masarykovský smuteční projev z 20. 9. 1937, protestní telegram SDI ve věci Mnichova a jeho důsledků, získání československého občanství pro Karla Kautského a obětavá pomoc v meziválečném období desítkám a stovkám sociálních demokratů ze zemí, v nichž naše hnutí působilo v hluboké ilegalitě nebo zranitelné pololegalitě. Znám byl i mezi americkými krajany. Spoluzasloužil se o prosazení a propagování naší stranické hymny, bojové pochodové písně RUDÝ PRAPOR. Soukup František, 22. 8. 1871 Kamenná Lhota u Uhlířských Janovic – 11. 11. 1940 Praha, právník, novinář a politik.1890-92 studoval práva na české univerzitě v Praze; 1892 však za svou politickou činnost vyloučen; ve studiích pokračoval na univerzitě ve Štýrském Hradci a na pražské německé univerzitě. Od 1900 advokát v Praze. Začátkem 90. let 19. století aktivní účastník pokrokářského hnutí („Omladiny“); od 1896 člen a funkcionář sociálně demokratické strany, čelný představitel jejího národního křídla; od 1897 redaktor Práva lidu, jeho dlouholetý parlamentní zpravodaj; 1896 spoluzakladatel Dělnické akademie. 1904-38 zástupce české (čs.) sociální demokracie ve II. internacionále (resp. v Socialistické dělnické internacionále), kde před 1. světovou válkou obhajoval oprávněnost autonomie českého dělnického hnutí v Rakousko-Uhersku. Významně se též účastnil boje za všeobecné volební právo. 1907-11 a 1913-18 poslanec rakouské říšské rady; 1911 podnikl čtyřměsíční propagační cestu po USA. Za 1. světové války účastník domácího odboje, 1916-17 vězněn. Od července 1918 jednatel Národního výboru a posléze jeden z organizátorů převratu 28. 10. 1918 („mužů 28. října“). 1918-38 člen vedení Čs. sociálně demokratické strany dělnické a přední reprezentant její autentické, státotvorné politiky v meziválečném Československu. 1918-20 člen Revolučního národního shromáždění; 1918-19 ministr spravedlnosti; 1920-39 senátor, 1920-29 místopředseda, 1929-39 předseda senátu. Vynikající parlamentní i táborový řečník, novinář a publicista; autor obsáhlých dvousvazkových spisů 28. říjen 1918 (1928) a Revoluce práce (populární syntéza dějin české sociální demokracie; 1938) i řady dalších knih a publikací, mj.: Amerika (1912), Padesát let československé sociální demokracie (1922), Šedesát let internacionály (1924), T. G. Masaryk (1930). Roku 1939 byl dvakrát (v dubnu a 1. září) nacistickými okupanty zatčen a kratší dobu vězněn; perzekuce přispěla k jeho skonu v listopadu 1940.
I KDYBYCHOM PADLI VŠICI,
VSTANOU NOVÍ BOJOVNÍCI, PRAPOR RUDÝ ZAVLAJE Norbert Zoula (1854-1886) Steinerův nástupce ve vedení OSČ-Odborového sdružení československého, největší české historické odborové ústředny demokratické éry před r. 1938, začal svou profesionální dráhu ve 27 letech v r. 1901. Z vedení ústředny odešel hned po Mnichovu, zatčen byl v souvislosti se svými obecně demokratickými názory i vědomostmi o majetku strany - podobně jako Betty Karpíšková - 6. května 1941. Po pankrácké vatbě byl převezen do terezínské Malé pevnosti a z ní v lednu 1941 do hornorakouského Mauthausenu, který se stal jeho úmrtním místem 9. března 1942; podle spolehlivých zvěstí byl doslosva umučen. Nepromluvil. Tayerle byl mimořádnou osobností; patřil k odborným expertům Edvarda Beneše při versailleských jednáních před 90 lety a byl v tomto ohledu nezřídka konzultován i později. Můžeme jen litovat, že životní záměr tohoto kovodělnického autodidakta - sepsání dějin odborového hnutí - zůstal nenaplněn. HROB MEZI HROBY Jaroslav Seifert (1901-1986) Hrob mezi hroby, kdo jej pozná, čas setřel mrtvých podobu, svá svědectví tak zlá a hrozná vzali jste s sebou do hrobu. Je tma a někdy větru ševel sednou si k hrobu s pokraje, jen hrstka trávy, hořký plevel rozkvétají tu do máje. Jen oblak, který letí rychle, je pomníkem Vám nad hlavou. Do vzduchu píši slovo ztichlé a sloku šeptám váhavou. Výčitka spěchá s výčitkami, čím hustěj hrob zarůstá; však stín Vás mrtvých kráčí s námi, ruku nám klade na ústa. Stín, který němým hlasem viní a přepadá nás ve bdění: jak bychom mohli zpívat nyní, nebýt vašeho mlčení. Tayerle Rudolf, 26. 8. 1877 Praha – 6. 3. 1942 Mauthausen, novinář, odborový předák a politik. Původním povoláním strojní zámečník; 1901-11 redaktor časopisu Kovodělník, funkcionář Svazu kovodělníků. 1911-39 generální tajemník Odborového sdružení čs. a jeho zástupce v Mezinárodním odborovém svazu; zasloužil se o budování a postupný rozmach českého a čs. sociálně demokratického odborového hnutí. 1918-38 člen vedení Čs. sociálně demokratické strany dělnické, 1919-39 poslanec Národního shromáždění; šéfredaktor Sociálně-politické ročenky a člen Sociálního ústavu ČSR. Autor četných publikací (Odborové hnutí a ochranné zákonodárství dělnické v Evropě, 1907; Závodní výbory, 1922; Zákon o dovolených zaměstnanců, 1925; Sociální politika a odborové hnutí v letech 1930-1933, 1934). Na začátku nacistické okupace spolupracoval s domácím odbojem; v květnu 1941 zatčen gestapem; vězněn na Pankráci a v Malé pevnosti v Terezíně, posléze deportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde zahynul.  Vůdčí představitel prvorepublikové zemské slovenské organizace pocházel z československy smýšlející vlastenecké slovenské rodiny v Myjavě. Již v mládí se hlásil k revue PRÚDY, pokračovatelce časopisu HLAS. V první světové válce patřil k nemnohým slovenským legionářům. Mezi jeho druhy zde patřili spisovatelé Jozef Gregor-Tajovský (mj. mistr klasického slovenského dramatu) a Jankem Jesenským. Člen strany od r. 1919. Jeden z nejbystřejších členů našeho poslaneckého klubu v Národním shromáždění. Pokud bychom v hjistorické straně hledali někoho se "středovou orientací" byl by tento muž jedním z nejvděčnějších příkladů.
Markovič Ivan, 3. 6. 1888 Myjava – 16. 2. 1944 Buchenwald, slovenský právník, novinář a politik. 1906-11 studoval práva na univerzitách v Budapešti a v Berlíně; 1911-14 advokátní koncipient v Budapešti. Před 1. světovou válkou příslušník mladé generace hlasistů;. 1909-14 šéfredaktor časopisu Prúdy. Na podzim 1914 se dostal do ruského zajetí a stal se jedním z organizátorů čs. legií v Rusku; 1917-18 tajemník odbočky Národní rady čs. v Rusku, od jara 1918 tajemník Národní rady čs. v Paříži a šéfredaktor Československé samostatnosti. 1918-38 byl spolu s I. Dérerem vůdčím představitelem Čs. sociálně demokratické strany dělnické na Slovensku; 1921-39 místopředseda Čs. obce legionářské. 1919-25 a 1929-39 poslanec Národního shromáždění; od července do září 1920 ministr národní obrany, 1922-25 ministr pro sjednocení zákonů a organizace správy; 1935-38 místopředseda poslanecké sněmovny. Po rozbití ČSR 1939 zůstal v Praze; v září 1939 byl nacisty deportován do koncentračního tábora Dachau a posléze do Buchenwaldu, kde zahynul. Autor cenných historicko-dokumentárních prací Slováci v zahraničnej revolúcii (1923) a Slovensko před prevratom (1924).Vůdčí představitel prvorepublikové zemské slovenské organizace pocházel z československy smýšlející vlastenecké slovenské rodiny v Myjavě. Již v mládí se hlásil k revue PRÚDY, pokračovatelce časopisu HLAS. V první světové válce patřil k nemnohým slovenským legionářům. Mezi jeho druhy zde patřili spisovatelé Jozef Gregor-Tajovský (mj. mistr klasického slovenského dramatu) a Jankem Jesenským. Člen strany od r. 1919. Jeden z nejbystřejších členů našeho poslaneckého klubu v Národním shromáždění. Pokud bychom v hjistorické straně hledali někoho se "středovou orientací" byl by tento muž jedním z nejvděčnějších příkladů.  Dalším velkým mrtvým českého demokratického socialismu je lvovský rodák, Seligerův dědic dr. Ludwig Czech, předseda jedné z předchůdkyň české sociálnmí demokracie, německé sociální demokracie v ČSR - plným názvem Německé sociálně demokratické strany dělnické. Patřil k prosazovatelům československé prvorepublikové sociálně demokratické internacionály a nekompromisním obhájcům Masarykovy a Benešovy československé demokracie.
Tento Czechův vztah nejvýstižněji ilustruje následující pasáž z jehop masarykovské smuteční řeči: „S těžkým srdcem se loučíme s T. G. Masarykem. Děkujeme mu za všechno, co dal všem národům tohoto státu a tomuto státu. Děkujeme mu také za že nám dal v Edvardu Benešovi svého pokračovatele, který je naplněn jeho ideami, věrně je opatruje a v jeho duchu pokračuje. Děkujeme mu také za to, že miloval věc dělnictva, že nad ním držel ochrannou ruku a vždycky se k dělnictvu hlásil. V čestné knize socialismu bude jméno Masaryk zářit příštím pokolením jako nádherný symbol opravdového lidství, fanatické lásky k pravdě, hrdinné odvahy k činu a lásky k slabým a utiskovaným.“ Czech Ludwig, 14. 2. 1870 Lvov – 20. 8. 1942 Terezín, německý politik v ČSR. Syn železničního úředníka, později majitele kavárny v haličském Lvově (1890 se rodina přestěhovala do Brna). Vystudoval práva na vídeňské univerzitě; od 1893 působil nejprve jako advokátní koncipient, posléze samostatný advokát v Brně. Od začátku 90. let 19. století byl činný v rakouské sociální demokracii, od 1905 předseda její moravské zemské organizace a člen říšského zastupitelstva celorakouské sociálně demokratické strany;1897-1901 redaktor časopisu Volksfreund. 1906-1918 člen brněnského městského zastupitelstva, 1918-19 správní komise. 1919 spoluzakladatel, 1920(1921)-38 předseda Německé sociálně demokratické strany dělnické v ČSR; 1920-38 poslanec Národního shromáždění, 1920-25 místopředseda poslanecké sněmovny; 1929-34 ministr sociální péče, 1934-35 veřejných prací, 1935-38 zdravotnictví a tělesné výchovy. Stoupenec spolupráce německých sociálních demokratů s čs. sociální demokracií i s čs. vládou, čelný představitel tzv. německého aktivismu. V březnu 1938 byl nacionalistickým křídlem německé sociální demokracie v ČSR, vedeným W. Jakschem, donucen k rezignaci a k odchodu z politického života; poté žil v ústraní v Brně. Za nacistické okupace byl v březnu 1942 deportován do terezínského ghetta, kde záhy zemřel.  Norbert Zoula (1854-1886)
Jan Aleš patříNorbert Zoula (1854-1886) Jan Aleš patří k těm sociálním demokratům, kteří byli a jsou muži alternativních kariér. Jako organisační tajemník strany (ustanoven 1926) vytvořil příkladné druhé vydání ORGANISÁTORA, praktické vnitrostranické příručky pro všechny sociální demokraty hamplovské éry. Stejně kvalitní ráci odváděl ve třicátých letech jako ředitel Hospodářských podniků strany v Praze. Spolu s ostatními členy správní rady Cíl a. s. usiloval během prvních let okupace o co nejspolehlivější stranického majetku zejména proti choutkám protektorátní NOUZ - Národní odborové ústředny zaměstnanecké. aktivně se účastnil protinacistického odboje, zejména hmotně podporoval rodiny sociálních demokratů buď vězněných, nebo působících v exilu. Byl zatčen 6.května 1941 a zavražděn popravou během první heydrichiády. Náležel k těm, kteří po r. 1945 chyběli nejvíce. Aleš Jan, 23. 11. 1893 Hvožďany u Blatné – 1. 10. 1941 Praha, odborový, politický a hospodářský činitel. Vyučen řezbářem. Od 1910 byl činný v české sociálně demokratické straně a jejích odborech. 1924-26 tajemník Odborového sdružení čs. na Slovensku; 1925-38 ústřední organizační tajemník, 1937-38 místopředseda Čs. sociálně demokratické strany dělnické a ředitel jejích hospodářských podniků; jeden z nejbližších spolupracovníků A. Hampla. Významně se podílel na vybudování organizační struktury a vypracování organizačního řádu strany. Na podzim 1938 spoluzakladatel a poté do března 1939 místopředseda Národní strany práce. Na začátku německé okupace se zasloužil o zabezpečení majetku, hospodářských a tiskových podniků strany, organizoval finanční pomoc perzekvovaným rodinám a navázal spolupráci s domácím odbojem. 6. 5. 1941 byl spolu s dalšími sociálně demokratickými představiteli zatčen gestapem, pět měsíců vězněn na Pankráci a za stanného práva na podzim 1941 v ruzyňských kasárnách popraven. k těm sociálním demokratům, kteří byli a jsou muži alternativních kariér. Jako organisační tajemník strany (ustanoven 1926) vytvořil příkladné druhé vydání ORGANISÁTORA, praktické vnitrostranické příručky pro všechny sociální demokraty hamplovské éry. Stejně kvalitní ráci odváděl ve třicátých letech jako ředitel Hospodářských podniků strany v Praze. Spolu s ostatními členy správní rady Cíl a. s. usiloval během prvních let okupace o co nejspolehlivější stranického majetku zejména proti choutkám protektorátní NOUZ - Národní odborové ústředny zaměstnanecké. aktivně se účastnil protinacistického odboje, zejména hmotně podporoval rodiny sociálních demokratů buď vězněných, nebo působících v exilu. Byl zatčen 6.května 1941 a zavražděn popravou během první heydrichiády. Náležel k těm, kteří po r. 1945 chyběli nejvíce. Aleš Jan, 23. 11. 1893 Hvožďany u Blatné – 1. 10. 1941 Praha, odborový, politický a hospodářský činitel. Vyučen řezbářem. Od 1910 byl činný v české sociálně demokratické straně a jejích odborech. 1924-26 tajemník Odborového sdružení čs. na Slovensku; 1925-38 ústřední organizační tajemník, 1937-38 místopředseda Čs. sociálně demokratické strany dělnické a ředitel jejích hospodářských podniků; jeden z nejbližších spolupracovníků A. Hampla. Významně se podílel na vybudování organizační struktury a vypracování organizačního řádu strany. Na podzim 1938 spoluzakladatel a poté do března 1939 místopředseda Národní strany práce. Na začátku německé okupace se zasloužil o zabezpečení majetku, hospodářských a tiskových podniků strany, organizoval finanční pomoc perzekvovaným rodinám a navázal spolupráci s domácím odbojem. 6. 5. 1941 byl spolu s dalšími sociálně demokratickými představiteli zatčen gestapem, pět měsíců vězněn na Pankráci a za stanného práva na podzim 1941 v ruzyňských kasárnách popraven.
 Tentokrát v dalším díle našeho volného seriálu o sociálně demokratických obětech druhého odboje přiblížím tragický osud rodiny ministra Jaromíra Nečase.
Vedle Ladislava Karla Feierabenda byl Jaromír Nečasem druhým a posledním paralelním ministrem jak protektorátní, tak exilové druhooodbojové vlády. V rámci tzv. druhé heydrichiády byla mezi zatčenými v červnu 1942 i Nečasova choť Marie Poubová-Nečasová, která podobně jako Milada Horáková působila jako sociální pracovnice; zprvu byla vězněna v Malé pevnosti Terezín, odkud byla odvezena do Osvětimi, kde zahynula hrůznou smrtí v plynové komoře v říjnu 1942 stejně jako Betty Karpíšková. Spolu s ní byla zatčena krátce po maturitě i Nečasova dcera Věra (1924-1943), která sdílela osud své matky. Drsné, nevybíravě kruté prostředí koncentračního tábora spolu s mučednickou matčinou smrtí podlomilo její síly; dovadla k smrti počátkem roku 1943. Obě zprávy zdrtily i otce, podlomily jeho zdraví a vzdálily ho z londýnského prostředí. Zemřel zcela opuštěn ve walském ústraní. Osud Nečasovy rodiny nebyl ojedinělý.
Nečas Jaromír, 17. 11. 1888 Nové Město na Moravě – 30. 1. 1945 Marston Mawr (Wales, Velká Británie), politik, národohospodář a publicista; povoláním stavební inženýr. 1912 absolvoval českou techniku v Brně. 1912-14 působil jako pracovník státní stavební správy v Bukovině a na Podkarpatsku. Jako znalec poměrů na Podkarpatské Rusi se roku 1920 stal tajemníkem guvernéra Žatkoviče, 1920-24 měl podkarpatoruské záležitosti na starosti v Kanceláři prezidenta republiky, kde působil v postavení odborového rady, a zájmy nejvýchodnější části ČSR a jejího obyvatelstva hájil též v tisku (publikace Ukrajinská otázka, 1918, a Prosím za jeden slovanský národ, 1919) a posléze v parlamentě. Od roku 1918 činný v Čs. sociálně demokratické straně; 1924-39 poslanec Národního shromáždění, 1935-38 ministr sociální péče a zástupce ČSR v Mezinárodním úřadu práce v Ženevě. Usiloval o překonání následků světové hospodářské krize, o zmírnění nezaměstnanosti rozsáhlými veřejnými investicemi, jež by zajistily nové pracovní příležitosti, a o zavedení moderního systému sociální péče (publikace Za práci statisíců, 1934, Likvidace nezaměstnanosti, 1938 aj.). Propagoval úzkou spolupráci mezi evropskými státy, ale kriticky se stavěl k panevropskému hnutí Richarda Coudenhova-Kalergiho (Spojené státy evropské, 1926). Měl rozsáhlé kontakty se západoevropskými sociálně demokratickými politiky, jež se snažil v době kolem Mnichova aktivizovat ve prospěch ČSR; v polovině září 1938 byl presidentem Benešem pověřen zvláštní misí v Paříži. Za pomnichovské republiky 1938-39 místopředseda Národní strany práce; vystupoval proti fašizaci čs. politického života a 15. 3. 1939 zabránil svou autoritou avanturistickým akcím českých fašistů. Na počátku německé okupace zástupce sociální demokracie ve vedení odbojové organizace Politické ústředí; od července 1939 do ledna 1940 se souhlasem odboje předseda protektorátního Nejvyššího cenového úřadu. Koncem ledna 1940 odešel ilegálně do zahraničí, nejprve do Francie, poté do Anglie; 1940-41 státní ministr, 1941-42 ministr pro hospodářskou obnovu v čs. exilové vládě v Londýně. V důsledku svého špatného zdravotního stavu i rozporů a intrik v řadách čs. exilu odešel 1942 do ústraní a žil pak na velšském venkově, kde posléze krátce před koncem války zemřel. Jeho manželka a dcera zahynuly v nacistickém koncentračním táboře.    Naším dnešním hrdinou je další vůdčí představitel hospodářského zázemí strany FRANTIŠEK VESELÝ, ústřední ředitel mozku stranických družstevních aktivit, Velkonákupní společnosti družstev, předseda hospodářských a tiskových podniků strany CÍL a. s., spoluautor programu oživení ve třicátých letech, přední činitel odborné ekonomické komise strany. Z titulu těchto funkcí spravoval i síť Lidových domů, tiskárnu. Podílel se na stavbě prvního Steinerova sálu. Jako účastník druhého odboje se podílel na hospodářských plánech poválečného rozvoje. Po Mnichovu také účinně bránil snahám NOUZ (Náýrodní odborové ústředny zaměstnanecké) o rozchvácení majetku strany.
Veselý František, 15. 2. 1883 Pardubice – 30. 9. 1941 Praha, hospodářský a politický činitel. Organizátor dělnického družstevního hnutí; v meziválečném období ředitel, 1938–41 ústřední ředitel Velkonákupní společnosti konzumních družstev, o jejíž rozvoj se významně zasloužil; předseda správní rady Všeobecné družstevní banky.1924–38 místopředseda kontrolní komise, 1933–38 člen představenstva Čs. sociálně demokratické strany dělnické, 1938–39 Národní strany práce; finanční expert ústředního výkonného výboru strany. V době světové hospodářské krize se podstatně podílel na přípravě plánů hospodářského oživení. 1938 finančně zajistil mohutné oslavy 60. výročí vzniku strany. Po Mnichovu 1938 vypracoval projekt na reorganizaci ohrožených hospodářských a tiskových podniků strany: 1939 je převedl do nově ustavené akciové společnosti Cíl a stal se předsedou její správní rady; v této pozici se v prvních okupačních letech snažil zachránit stranický majetek a zachovat jej pro budoucnost. Zároveň se aktivně zapojil do domácího protinacistického odboje a shromažďoval důvěrné hospodářské informace pro odboj zahraniční. 6. 5. 1941 byl v rámci rozsáhlé represivní akce, namířené proti sociálním demokratům, zatčen gestapem a podroben tvrdým výslechům, při nichž byl dotazován především na jmění strany. Po vyhlášení stanného práva 28. 9. 1941 byl stanným soudem odsouzen k smrti a 30. 9. 1941 v ruzyňských kasárnách popraven.  Klíčovou osobností našeho druhého odboje byl prof. Volfgang Jankovec. Patřil k předním programatikům skupiny Dělnické akademie (dnes Masarykovy demokratické akademie). Blízký Fischerův spolupracovník, spoluautor programu Za svobodu. Vysoká odbornost se v něm snoubila s příkladnou skromností a slušností. Ve vězení psal básně. Jednu z nich přináším v ukázce:
Marně se vzteká živlu běs, zem našich snů,Klíčovou osobností našeho druhého odboje byl prof. Volfgang Jankovec. Patřil k předním programatikům skupiny Dělnické akademie (dnes Masarykovy demokratické akademie). Blízký Fischerův spolupracovník, spoluautor programu Za svobodu. Vysoká odbornost se v něm snoubila s příkladnou skromností a slušností. Ve vězení psal básně. Jednu z nich přináším v ukázce: Marně se vzteká živlu běs, zem našich snů, zem věčně radostných a slunných dnů nikdy neuchvátí. Víme, víme bezpečně, ke břehům své země šťastně přirazíme, proti přívalu když postavíme z těl a srdcí svých hráz obětavě. Není života, kde není smrti, někdo musí první být a někdo poslední, ale nakonec se přece rozední. V r. 1995 byl in memoriam vyznamenán prezidentem Václavem Havlem medailí Za zásluhy 1. stupně. Jankovec Volfgang, 10. 10. 1896 Plzeň – 20. 12. 1944 Berlín, pedagog, osvětový pracovník a publicista; manžel Ludmily Jankovcové. Vystudoval obchodní akademii v Plzni a obor obchodních věd na české technice v Praze; poté působil jako profesor národního hospodářství, obchodních věd a angličtiny na obchodních akademiích: 1919-20 v Plzni, 1920-23 v Košicích, 1923-31 v Teplicích, 1931-33 v Praze-Smíchově, 1933-41 v Praze-Karlíně (autor dvoudílné Učebnice anglické korespondence pro III. a IV. ročník obchodních akademií, 1932-33). Od začátku 20. let byl činný v sociálně demokratické straně a Dělnické akademii (od 1931 její jednatel); spolupracovník, posléze redaktor měsíčníku Dělnická osvěta a týdeníku Nová svoboda. Ve 30. letech patřil k vůdčím osobnostem levicové sociálně demokratické inteligence, zaujímající kritický postoj k politice stranického vedení; spoluautor programového dokumentu Co chtějí socialisté (1934). Angažoval se v protifašistickém hnutí, 1937 se podílel na založení Společnosti přátel demokratického Španělska a 1938 na přípravě manifestu Věrni zůstaneme. 1939-41 vedoucí představitel odbojové organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ a redaktor ilegálního tisku (mj. časopisu V boj); 1940 spoluzakladatel Ústředního vedení odboje domácího a 1941 Ústředního národně revolučního výboru Československa. V prosinci 1941 zatčen gestapem, v říjnu 1944 odsouzen k trestu smrti a v prosinci téhož roku popraven. zem věčně radostných a slunných dnů nikdy neuchvátí. Víme, víme bezpečně, ke břehům své země šťastně přirazíme, proti přívalu když postavíme z těl a srdcí svých hráz obětavě. Není života, kde není smrti, někdo musí první být a někdo poslední, ale nakonec se přece rozední. V r. 1995 byl in memoriam vyznamenán prezidentem Václavem Havlem medailí Za zásluhy 1. stupně. Jankovec Volfgang, 10. 10. 1896 Plzeň – 20. 12. 1944 Berlín, pedagog, osvětový pracovník a publicista; manžel Ludmily Jankovcové. Vystudoval obchodní akademii v Plzni a obor obchodních věd na české technice v Praze; poté působil jako profesor národního hospodářství, obchodních věd a angličtiny na obchodních akademiích: 1919-20 v Plzni, 1920-23 v Košicích, 1923-31 v Teplicích, 1931-33 v Praze-Smíchově, 1933-41 v Praze-Karlíně (autor dvoudílné Učebnice anglické korespondence pro III. a IV. ročník obchodních akademií, 1932-33). Od začátku 20. let byl činný v sociálně demokratické straně a Dělnické akademii (od 1931 její jednatel); spolupracovník, posléze redaktor měsíčníku Dělnická osvěta a týdeníku Nová svoboda. Ve 30. letech patřil k vůdčím osobnostem levicové sociálně demokratické inteligence, zaujímající kritický postoj k politice stranického vedení; spoluautor programového dokumentu Co chtějí socialisté (1934). Angažoval se v protifašistickém hnutí, 1937 se podílel na založení Společnosti přátel demokratického Španělska a 1938 na přípravě manifestu Věrni zůstaneme. 1939-41 vedoucí představitel odbojové organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ a redaktor ilegálního tisku (mj. časopisu V boj); 1940 spoluzakladatel Ústředního vedení odboje domácího a 1941 Ústředního národně revolučního výboru Československa. V prosinci 1941 zatčen gestapem, v říjnu 1944 odsouzen k trestu smrti a v prosinci téhož roku popraven.  ák a spolupracovník zakladatele slovenského sociálně demokratického hnutí Emanuela Lehockého, účastník stokholmské socialistické mezinárodní konference 1917 spoluautor slavné prvomájové rezoluce z Liptovského Mikuláše 1918 a Mastrinské deklarace, důsledný zastánce česko-slovenské vzájemnosti. Z vězení v Iĺavě propuštěn s podlomeným zdravím a záhy poté zemřel.
Pocisk Ján, 18. 4. 1870 Brestovany-Dolné Lovčice (okres Trnava) – 18. 10. 1941 Bratislava, slovenský novinář a politik. Vyučen obuvníkem v Seredi, pracoval postupně v Ostřihomi, Bratislavě, Vídni a Mnichově, kde navštěvoval kursy vyšší průmyslové školy. Začátkem 90. let vstoupil ve Vídni do sociálně demokratické strany, v době mnichovského pobytu se podílel na organizování stávky. Od 1906 úředník nemocenské pokladny a redaktor Slovenských robotnických novin v Bratislavě (spolupracovník Edmunda Borka); 1908-18 člen slovenského výkonného výboru Sociálně demokratické strany Uherska a jeho pokladník, činovník dělnického vzdělávacího spolku Napred, při němž 1913 založil podle českého vzoru první Dělnickou tělocvičnou jednotu na Slovensku. Za 1. světové války udržoval styky s představiteli české sociální demokracie ve Vídni; 1918 člen Slovenské národní rady. 1919-38 člen zemského výkonného výboru Čs. sociálně demokratické strany dělnické na Slovensku, 1919-20 jeho hlavní tajemník; starosta Dělnických tělocvičných jednot v Bratislavě. 1919-20 člen Revolučního národního shromáždění, 1920-25 poslanec, 1925-39 senátor Národního shromáždění. 1923-36 předseda správní rady a ředitel knihtiskárny „J. Pocisk a spol.“ v Bratislavě. Aktivní odpůrce Hlinkovy slovenské ľudové strany; po vzniku samostatného slovenského státu perzekvován, 1940 vězněn v Ilavě. Autor stati Z dejín sociálnej demokracie na Slovensku v Soukupově Revoluci práce (1938).  Evžen Štern, sám profilující osobnost našeho meziválečného odborného zázemí, byl blízkým spolupracovníkem Františka Modráčka a Lva Wintra. Jako odborník na sociální politiku byl a zůstává předchůdcem dlouholetého předsedy ústřední sociální komise doc. Miroslava Hiršla (1929-2008) a jeho pokračovatele prof. Martina Potůčka. Jako odborník na sociální politiku dosahoval světového věhlasu.
Štern Evžen, 7. 5. 1889 Čelákovice – 12. 11. 1942 Mauthausen (Rakousko), právník, sociolog, publicista a sociální politik. Vystudoval práva na české univerzitě v Praze; v době studií byl výrazně ovlivněn T. G. Masarykem, 1908-11 se politicky exponoval v realistické straně. Od 1911 člen a funkcionář české sociálně demokratické strany; za 1. světové války spolupracovník Fr. Modráčka, s nímž redigoval Socialistické listy. 1918-20 pracoval zákonodárném oddělení ministerstva sociální péče, kde připravil návrh zákonů o osmihodinové pracovní době, o závodních výborech a o placené dělnické dovolené.1919 podnítil založení Sociálního ústavu ČSR v Praze a stal se jeho jednatelem. 1921-26 čs. zástupce ve správní radě Mezinárodního úřadu práce v Ženevě; 1926-39 generální tajemník Ústřední sociální pojišťovny v Praze. Významně se podílel na vybudování soustavy sociálního pojištění v meziválečné ČSR a posléze na hledání východisek z hospodářských a sociálních následků světové hospodářské krize 30. let. Přispíval do řady odborných i politických periodik, mj. do Sociální revue, Akademie, Času a Práva lidu, a vydal četné knižní publikace, např.: Názory T. G. Masaryka (1910; další vydání 1918 a 1926), Kolektivism (1912), Socialism a imperialism (1918), Naše dělnické zákonodárství (1920), Na cestě k hospodářské demokracii (1926), Sociální politika a socialism (1932), Nezaměstnanost a sociální prostředky k jejímu zmírnění (1932), Technický pokrok, pracovní doba a mzda. Sociální řešení hospodářské krise (1934). – Od začátku německé okupace z rasových důvodů perzekvován, přesto aktivně spolupracoval s odbojovou organizací Petiční výbor „Věrni zůstaneme“. 3 7. 1942 na základě vlajkařské denunciace zatčen, odvlečen do terezínské Malé pevnosti a poté do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde zahynul.  Významná osobnost naší ostravské organizace, oblíbený řečník, politik celostátního významu.
PhDr. Vincenc Charvát, profilující osobnost třebíčské ČSSD, byl výraznou osobností jejího levého kautskyánského křídla a současně předním pracovníkem Dělnické akademie. Zemřel žalem předčasně po umučení svého syna Aleše. Výmluvná jsou slova z posledního rozloučení, pronesená Františkem Tymešem ve strašnickém krematoriu: "Vincenc Charvát byl krásným typem socialistického bojovníka a pracovníka, který bojoval za svobodu svého národa, za rovnoprávnost sociální, za demokracii a socialismus, avšak v nejostřejších bojích nesahal ke zbraním nečistým. Byl typem politika seriózního, odpovědného a naprosto poctivého."
Charvát Vincenc, 13. 1. 1889 Třebíč – 25. 2. 1947 Praha, novinář, publicista, překladatel a politik. 1907-13 vystudoval slovanskou filologii na české univerzitě v Praze a na vídeňské univerzitě; během studií působil jeden rok jako domácí učitel na Ukrajině. Za 1. světové války byl na ruské frontě zajat a vstoupil do čs. legií; 1917-18 redaktor časopisu Čechoslovan v Kyjevě a člen Odbočky Národní rady čs. na Rusi. Po návratu do vlasti 1919 se zapojil do politické činnosti v čs. sociální demokracii a stal se redaktorem časopisu Přerod. V době rozkolu ve straně zaujal centristickou pozici, 1920-23 jeden z představitelů Neodvislé sociálně demokratické strany (1921-23 redaktor Sociálního demokrata), 1923-24 Socialistického sjednocení; 1924 se vrátil do Čs. sociálně demokratické strany dělnické. 1920-25 poslanec Národního shromáždění; 1920-25 předseda Svazu čs. legionářů, 1925-38 člen předsednictva Čs. obce legionářské, od 1920 předseda představenstva tiskového a nakladatelského družstva čs. legionářů Čin. 1925-38 redaktor Práva lidu, 1929-34 šéfredaktor Večerníku Práva lidu a Ranních novin. Spolupracoval se Slovanským přehledem, kde se věnoval především ukrajinské problematice; překládal z ruské, ukrajinské a polské literatury. Vyvíjel rozsáhlou činnost osvětovou, především v Dělnické akademii, kde byl řadu let místostarostou. Na počátku německé okupace (1939-40) vězněn v nacistickém koncentračním táboře Buchenwald, odkud se vrátil s podlomeným zdravím. – Jeho syn Aleš Charvát (1921-1945) se aktivně účastnil domácího protinacistického odboje; v listopadu 1944 byl zatčen gestapem a v únoru 1945 zahynul v terezínské Malé pevnosti. Kafka František, 28. 4. 1894 Volyně – 4. 10. 1941 Praha, lékař-psychiatr, odborný publicista a osvětový pracovník. Vystudoval medicínu na Karlově univerzitě (žák prof. Antonína Heverocha); od 1920 působil na psychiatrické klinice Univerzity Karlovy, poté jako primář v Zemském ústavu pro choromyslné v Praze, kde se stal 1939 ředitelem. Průkopník moderní sociální psychiatrie, věnoval se též psychologii, biotypologii, duševní hygieně (předseda Čs. společnosti pro péči o duševní zdraví), sociologii a filosofii a výrazně se účastnil kulturního života. Autor četných odborných i popularizačních prací (O duševně chorých v lidské společnosti, 1930; Ochrana duševního zdraví prací, odpočinkem a zábavou, 1934; O umělecké tvořivosti, 1938); lektor v oblasti zdravotnické osvěty, aktivista abstinentního hnutí. Politicky činný v sociálně demokratické straně; člen správního výboru Ústřední sociální pojišťovny. Od počátku německé okupace patřil k organizátorům domácího odboje v rámci Politického ústředí (mj. spolupracovník J. Nečase), udržoval spojení s dalšími složkami rezistence a poskytoval jim útočiště ve svém ústavu, kde byla umístěna vysílačka. 14. 5. 1941 zatčen gestapem; po vyhlášení stanného práva 28. 9. 1941 odsouzen k smrti a popraven. 1946 jmenován in memoriam docentem Karlovy univerzity.Kafka František, 28. 4. 1894 Volyně – 4. 10. 1941 Praha, lékař-psychiatr, odborný publicista a osvětový pracovník. Vystudoval medicínu na Karlově univerzitě (žák prof. Antonína Heverocha); od 1920 působil na psychiatrické klinice Univerzity Karlovy, poté jako primář v Zemském ústavu pro choromyslné v Praze, kde se stal 1939 ředitelem. Průkopník moderní sociální psychiatrie, věnoval se též psychologii, biotypologii, duševní hygieně (předseda Čs. společnosti pro péči o duševní zdraví), sociologii a filosofii a výrazně se účastnil kulturního života. Autor četných odborných i popularizačních prací (O duševně chorých v lidské společnosti, 1930; Ochrana duševního zdraví prací, odpočinkem a zábavou, 1934; O umělecké tvořivosti, 1938); lektor v oblasti zdravotnické osvěty, aktivista abstinentního hnutí. Politicky činný v sociálně demokratické straně; člen správního výboru Ústřední sociální pojišťovny. Od počátku německé okupace patřil k organizátorům domácího odboje v rámci Politického ústředí (mj. spolupracovník J. Nečase), udržoval spojení s dalšími složkami rezistence a poskytoval jim útočiště ve svém ústavu, kde byla umístěna vysílačka. 14. 5. 1941 zatčen gestapem; po vyhlášení stanného práva 28. 9. 1941 odsouzen k smrti a popraven. 1946 jmenován in memoriam docentem Karlovy univerzity.
Ota Eduard BERGER (* 3. 3. 1925 Praha - + 25. 7. 1945 Praha) Syn stejnojmenného otce, sociálně demokratického novináře a za Třetí republiky blízkého Laušmanova spolupracovníka, byl od 7 let cvičencem DTJ v Praze-Strašnicích. Během okupace byl činný v odboji se svým otcem; patřil k obětavým a nadšeným odbojářům. Byl zatčen s rodiči v listopadu 1944 a vyšetřován sichertheitsdienstem (nacistická obdoba státní bezpečnosti - StB SNB). Na konci války se mu podařilo uniknout z koncentračního tábora, kde byl vězněn a 3. května 1945 smluvil s Fredem Meissnerem evakuaci a rychlý léčebný zákrok v Terezíně. 9. května 1945 odjel s výpravou Červeného kříže do této severočeské pevnosti. Po návratu do Prahy a po složení maturitní zkoušky se stal členem redakce MLADÉ FRONTY a STŘEDOŠKOLÁKA. Začal působit aktivně i v mládežnickém hnutí. Následky nacistického týrání tragicky ukrátily jeho mladý život; zemřel při plném vědomí v nemocnici Bulovka udušením na ochrnutí míchy. Strana v něm ztratila mmiřádně nadějnou osobnost, ryzí charakter a horoucí, pro ideály demokratického socialismu planoucí srdce. Karel KINDL (* 10. 10. 1881 Kladno - + 22. 2. 1945 Dachau)
byl od roku 1900 redaktorem kladenského krajinského sociálně demokratického časopisu SVOBODA - bylo mu tehdy 19 let, později ředitelem Okresní nemocenské pojišťovny a dlouholetým (1919-1937) starostou Kladna. Dlouhá léta působil i na ústřední úrovni: v letech 1918-1938 byl členem ÚVV (dnešního předsednictva) a devět let i místopředsedou hamplovské ČSSD (1924-1933). Do kladenské komunální politiky vnesl tvůrčího socialistického ducha, přestože mnohé z jeho velkorysých plánů pro propuknutí krize nemohly být uskutečněny. Po okupaci ČSR - již v ústraní - využíval hojně své pražské kontakty. V okruhu své působnosti rozšiřoval proslulý časopis V BOJ, ale také londýnské projevy prezidenta Beneše, podporoval všestranně rodiny zatčených. Nemohl tak na sebe neupoutat pozornost nacistické represe. 28. srpna 1944 byl zatčen jako rukojmí a postupně vězněn v Kladně, terezínské Malé pevnosti a posléze v koncentračním táboře Dachau, kde zahynul. Robert KLEIN (* 4. 7. 1885 Poděbrady - + 25. 7. 1941 Buchenwald) měl v dělnické straně atypické výchozí povolání: byl obchodníkem a soukromým úředníkem. NE jednoduchá byla i jeho politická dráha: v r. 1903 se stal členem židovské sociální demokracie POALE SION; o pět let později vstoupil do ČSSDSD; byl členem krajského vzdělávacího sboru v Plzni a členou osobností tamější odbočky DA (MDA). V r. 1919 založil Mezinárodní kulturní ligu-společnost pacifistickou, od r. 1920 byl poslancem NS. V letech 1921-23 působil jako člen kautskyánské Neodvislé radikální sociálně demokratické strany (členská strana Vídeňské čili Dvaapůlté Internacionály) a další rok Socialistického sjednocení; do ČSSDSD se vrátil r. 1924. Zde poměrně rychle stoupal ve funkcích: v letech 1927-38 byl členem ÚVV (dnešního předsednictva) , od XVIII. sjezdu i představenstva (dnešní PG). Po celé meziválečné období zastával funkci generálního tajemníka Ústředního svazu obchodních a průmyslových zřízenců (jeho existenci dodnes připomíná tzv. starý SANOPZ v Praze-Smíchově). V třicátých letech patřil k hlavním organizátorům pomoci pro německé a rakouské exilové sociální demokraty (vztahuje se to zejména pro nejhorší léta 1933-1934). V druhé polovině třicátých let se uasadil o rozšíření penzijního pojištění i pro tyto odboráře. Souhrn jeho aktivit mu vynesl zařazení do černé listiny gestapa; byl zatčen 1. září 1939 a na základě zřejmě tzv. zvláštního zacházení (Sonderbahandlung) zavražděn v koncentračním táboře Buchenwald. Klein je typickým představitelem lidí tzv. pozadí, jejichž význam je však neméně velký jako těch, kteří stáli na na hlavním jevišti ve světle velmi pomyslných reflektorů prvořadé historické důležitosti a odpovědnosti.
Doc. PhDr. Josef FISCHER byl hybnou osobností Dělnické akademie třicátých let, významným pedagogem filozofické fakulty UK a předním programatikem hamplovské ČSSDSD; posléze i hlavním redaktorem programu ZA SVOBODU; vůdčí osobnost páteřní organizace demokratické větve druhého odboje Petiční výbor Věrni zůstaneme.
Fischer Josef, 2. 4. 1891 Kolín – 19. 2. 1945 Neu Brandenburg, filosof a sociolog, publicista a překladatel; bratr literárního vědce Otokara Fischera. Vystudoval dějepis, filosofii a zeměpis na Karlově univerzitě v Praze. 1915-19 působil jako středoškolský profesor v Lounech, 1919-38 v Praze; od 1928 docent Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, kde přednášel moderní filosofii. Zabýval se zejména filosofií dějin, zvláště historicko-filosofickými názory Františka Palackého (autor dvoudílné monografie Myšlenky a dílo Františka Palackého, 1926-27) a T. G. Masaryka; překládal mj. J. W. Goetha, Fridricha Nietzscheho a Novalise. 1937-39 předseda Společnosti přátel demokratického Španělska, na jaře 1938 jeden z iniciátorů manifestu Věrni zůstaneme, aktivista boje na obranu republiky. 1939-41 vůdčí osobnost protinacistické odbojové organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ (PVVZ) a hlavní autor jejího programového dokumentu Za svobodu, do nové ČSR, který byl na jaře 1941 přijat jako program celé domácí nekomunistické rezistence, nastiňující vývoj poválečné ČSR na principech socializující demokracie. Vyvíjel též rozsáhlou zpravodajskou aktivitu pro zahraniční odboj a podílel se na redakci a šíření ilegálních časopisů. V říjnu 1941 zatčen gestapem; 1941-43 vězněn v pankrácké věznici v Praze, odkud se posléze pokusil navázat kontakty s odbojem a dokonce motáky řídit jeho činnost. Koncem roku 1944 odsouzen v Berlíně k trestu smrti a v únoru 1945 popraven. – Domácího odboje se aktivně účastnila i jeho manželka Milena Fischerová-Balcarová (1905-1945), herečka, recitátorka, hlasatelka a lektorka pražského rozhlasu. |
